Ústřední topení je poměrně novodobý vynález z poloviny devatenáctého století, který převládá v drtivé většině domácností bytových i rodinných domů. Mnozí mají za to, že neexistuje nic lepšího, a když někde zaslechnou zmínku o podlahovém topení, představují si, jak se na podlahu pokládají plastové trubky, ty se zkroutí do požadovaného tvaru a následně se celá podlaha zalije betonem. S tímto vědomím jim přeběhne mráz po zádech a raději dál zůstanou ležet na kanapi a nikdo na světě je nepřesvědčí o tom podstupovat takovýto děsivý scénář. Další beton na podlahu a navíc když praskne některá z trubek, znamená to vpustit do domu maníky se sbíječkou a obývák proměnit ve staveniště – tak to tedy ne!

Ono je to ale dnes s podlahovým vytápěním tak trochu jinak, zejména v porovnání s dobou před dvaceti lety, kdy se topné potrubí skutečně muselo zalévat betonem. V současné době existuje i suchý systém pokládky, kdy se na podlahu položí systémové desky z vysokohustotního polystyrenu s drážkami, do kterých se vsunou trubky podlahového topení, a ty se pak připojí k rozdělovači topných okruhů. Rozdělovač je nakonec spřažen s topným zdrojem a jakmile se zařízení oživí a potrubí odvzdušní, můžete začít prakticky ihned topit.

Instalace a oživení rozvaděče a připojení ke zdroji tepla, například ke krbové vložce s výměníkem, provede instalatér topenář, což je jediný odborný zásah, a vše ostatní je (nebo může být) už ve vaší režii. Je-li topný systém v pořádku, lze přikročit k pokládce krycích sádro-vláknitých desek a na ně se pak už pokládá finální podlahová krytina, například plovoucí podlaha, koberec, vinyl, palubky atp. Jak vidíte, nic obtížného to není, nikde žádný beton, a v případě defektu topení lze nášlapnou vrstvu sádro-vláknitých desek lehce odebrat i bez sbíječky a provést opravný zásah rychle a jednoduše.